Beautiful work of Milan Kundera - Laughable Loves

We had to write comment on some quotes from a wonderful book from a Czech author Milan Kundera called Laughable Loves. The comments and quotes are in Czech, but I truly recommend reading the book. As the title says, it is about stories that readers will laugh about. But deep inside the laughable irony actually describes the awful bitterness of life. And Milan Kundera is a master in delivering this bitterness right to the reader's tongue.

1.     „Nemohl jsem vás poznat!“ omlouval se, ale byla to hloupá omluva, protože je dostala skokem k trapnému tématu, o němž bylo radno spíš mlčet: neviděli se 15 let a oba za tu dobu zestárli.

                                                                                                                          Ať ustoupí staří…
V každé povídce je jasným motivem erotika a sexuální vztahy. Ovšem pokaždé je jim přisuzována jiná hodnota, jiné příčiny a důvody. Kundera se zaměřuje právě na sex, protože je krásným nástrojem na rozebírání tématu duality těla a duše. Sex pro radost, sex pro lásku, sex ve stáří. Sex je klíčovým pojítkem mezi tělem a duší. Mezi něčím hmotným a jednotlivými dušemi. V povídce AUS je sex postavami také využívám k dosažení jistých cílů. Je jimi využit k něčemu. V této povídce se Kundera dívá na fyzickou stránku člověka ve stáří a jak proces stárnutí mění jednotlivé postavy. Znovu Kundera popisuje zdánlivě směšnou situaci, ale přitom toto téma je zásadní pro lidský život. Jak se vypořádat s blížící se smrtí? Nebudeme mladí navěky! První literární dílo vůbec, se zabývá právě tímto tématem – Gilgameš hledá cestu k nesmrtelnosti.

Kundera kombinuje v této povídce tyto dva motivy a spojuje je. Citát pro mě je moc zajímavý. Zasměju se nad ním, ale přitom vím, že to moc směšné není. Ba naopak. Odráží krutou realitu. Každým dnem stárneme. A v tom je krása života.

      

1.  Snad jsem chtěl nastavit nohu kauzalitě. Nabourat vypočitatelnost světového běhu rozmanitostí libovůle.

Symposion

Komentář k tomuto citátu mohu navázat na předchozí komentář. Kundera si hraje s osudy postav, které jsou nečekané, nejsou v záměrech jednotlivců. Právě doktor Havel chtěl v Symposionu ukázat, že může ovlivnit svůj osud. Že může udělat něco naprosto nečekaného, čímž změní svůj osud, který se zdál být zpečetěný.

Doktor Havel je přirovnáván k Don Juanovi, literárnímu typu svobodomyslného člověka, který není spoután se svým osudem. To se snaží doktor Havel také dokázat. Nebýt ničím spoután. On říká, že by chtěl dát do života jakýsi prvek náhody – vybral si odmítnout právě Alžbětu, přičemž mohl odmítnout i ošklivější dívky. Tím bojuje proti svému osudu.

Tento citát se mi doopravdy líbí (mnohem víc než samotná postava doktora Havla, který se mi znechutil v povídce Doktora Havel po 20 letech). Představuje pro mne zásah jednotlivce do dění celého světa. Do dění budoucnosti a přítomnosti. Jakoby naše životy doopravdy měly možnost něco změnit, měly vlastní smysl. To se mi líbí. Zastávám se názoru, že každý člověk není ničím spoután, jeho limity jsou až ve snech, které je možné proměnit v realitu.           

1.     Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije.

                                                                                                                           Nikdo se nebude smát

Teď jsem si uvědomil, že tento motiv může referovat k Oidipovi. Žijeme realitou, která je ale jakási iluze (Kundera použije tento motiv i v Symposionu v postavě Flajšmana). Neznáme a nemůžeme znát celou pravdu. A právě ta iluze nás zaslepuje před pravdou. Před pravdou, která jediná ovlivní dění na světě. Pravda je to jediné, co je hmotného, nevyvratitelného, konstantního.

Částečně souhlasím s tímto citátem, i když ne tak, jak byl použit v Nikdo se nebude smát. Myslím si, že nemůžeme znát celou pravdu, vždy budeme žít v jakýchsi iluzích. V NSNS mohla hlavní postava čekat, co se stane, z jeho egoistického chování. Možná právě protože je mi ta postava nesympatická, tak se mi tento citát v kontextu NSNS nelíbí. Líbí se mi v postavě Flajšmana, kde otázka je lepší žít v iluzích – být zaslepen, nebo znát celou pravdu, mne doopravdy nutila chvíli přemýšlet.

Podle mne vždy žijeme v jakési iluzi. Pravda je totiž taková, že jsme jenom buňky dané magickým způsobem dohromady, žádné abstraktní věci neexistují. Iluze dodávají našemu životu smysl. Iluze lásky, přátelství, náboženství. Proto myslím, že nejlepší je uvádět vlastní iluze do „reality, do pravdy“. Naše sny, názory, se mohou stát „realitou“ pokud je dokážeme distribuovat – např. Sokrates, Václav Havel, Galileo Galilei rozdávající své vlastní názory a iluze, jímž ovlivňují ostatní a stává se z nich pravda.

Lukas Cerny, 6. 10. 2014