Being sad in a French Way

Recently I have came across an absolutely great essay by my sister. It is about the motive of French language used in a novel 'Bright lights, big city' and it really captures the nature of the book and ideas behind it.

The author uses French words just for the sake of spicing up the text, due to lack of interest in the English language. Many people claim that that is the reason why Jay McInerney uses these words. My belief is that the words or sentences having something to do with France isn’t there to grab reader’s attention, but rather to point the readers into the right direction of the of the plot and update them with main character’s physical well-being.

The first time the author pointed out France and its national language was on page 2, when you were in a bar with a girl. On “I do not speak English” you immediately asked: “Français?” This being the first language you thought of shows that you has some kind of a personal relationship with this European country. A few lines after that, the author uses a French phrase: “vis-à-vis”, which means “face to face”. That is a key sentence, because it shows, that you even thinks in a different language occasionally, even though you does “not speak French” (p. 10). This first association with France was right before you stated that “You hate Tad Allagash” (p. 2). You obviously feels lonely, due to the fact that Tad left him, that just made him use French words.

You has been given a French piece by Clara. This article made you almost “hang yourself” (p. 8). This paragraph not only speaks about France and the article, you is about to write about it, but it also includes a French sentence: “je ne comprends pas” (p. 8), which means “I do not understand it”. As stated before, you does not speak French, even though he has “the claim of fluency in French on your resume” (p. 8).

Page 21 shows us your clear disappointment, when you find out, that the girl, Elaine, that you have been trying to get together with the whole night, is actually a homosexual a you find “Elaine and Theresa engaged in an unnatural act” (p. 21).  “Bon appetite” (p. 21) is your answer to seeing this, which once again proves that whenever you find out something rather unpleasant or you feel casted down, you find a way to cope with it through French words.

Chapter five begins with you meeting Amanda. The author describes how you have felt about her from the beginning, obviously these are unpleasant memories for you. “LES JEUX SONT FAITS„ (p. 27) is the name of this chapter, which distinctly indicates what the atmosphere of this chapter will be. Not only does the chapter start with the meeting of you and Amanda, but it continues to show us the end of their relationship as well. „I’m staying“ (p. 30) is Amanda’s way of telling you that they may never meet again. After calling her several times, you has only been given „Au contraire, Pierre“ (p. 30) as an aswer, that followed her „ripping the last strained tissues that held your heart intact“ (p. 30).

On the contrary, when you finally meats Vicky, he becomes nearly a freshly new person. He forgets about most of his problems, doesn’t have the need to take cocaine and basically feels fortunate again. Page 38 shows us the longest French sentence ever used in this book. “Style-joie de vivre, je ne sais quoi, savoir-faire, sprezzatura” (p. 38). My translator did detect these words as being French, but did not submit any meaning. The only possible way of interpreting this French input is that you has been shocked with pleasure of how perfect Vicky actually is. All he imagined was nothing like she was. You uses French phrases in any kind of emotional shift – not only in being sorrowful, but also in being cheerful.

Julia Cerna, 31.3.2015

Beautiful work of Milan Kundera - Laughable Loves

We had to write comment on some quotes from a wonderful book from a Czech author Milan Kundera called Laughable Loves. The comments and quotes are in Czech, but I truly recommend reading the book. As the title says, it is about stories that readers will laugh about. But deep inside the laughable irony actually describes the awful bitterness of life. And Milan Kundera is a master in delivering this bitterness right to the reader's tongue.

1.     „Nemohl jsem vás poznat!“ omlouval se, ale byla to hloupá omluva, protože je dostala skokem k trapnému tématu, o němž bylo radno spíš mlčet: neviděli se 15 let a oba za tu dobu zestárli.

                                                                                                                          Ať ustoupí staří…
V každé povídce je jasným motivem erotika a sexuální vztahy. Ovšem pokaždé je jim přisuzována jiná hodnota, jiné příčiny a důvody. Kundera se zaměřuje právě na sex, protože je krásným nástrojem na rozebírání tématu duality těla a duše. Sex pro radost, sex pro lásku, sex ve stáří. Sex je klíčovým pojítkem mezi tělem a duší. Mezi něčím hmotným a jednotlivými dušemi. V povídce AUS je sex postavami také využívám k dosažení jistých cílů. Je jimi využit k něčemu. V této povídce se Kundera dívá na fyzickou stránku člověka ve stáří a jak proces stárnutí mění jednotlivé postavy. Znovu Kundera popisuje zdánlivě směšnou situaci, ale přitom toto téma je zásadní pro lidský život. Jak se vypořádat s blížící se smrtí? Nebudeme mladí navěky! První literární dílo vůbec, se zabývá právě tímto tématem – Gilgameš hledá cestu k nesmrtelnosti.

Kundera kombinuje v této povídce tyto dva motivy a spojuje je. Citát pro mě je moc zajímavý. Zasměju se nad ním, ale přitom vím, že to moc směšné není. Ba naopak. Odráží krutou realitu. Každým dnem stárneme. A v tom je krása života.

      

1.  Snad jsem chtěl nastavit nohu kauzalitě. Nabourat vypočitatelnost světového běhu rozmanitostí libovůle.

Symposion

Komentář k tomuto citátu mohu navázat na předchozí komentář. Kundera si hraje s osudy postav, které jsou nečekané, nejsou v záměrech jednotlivců. Právě doktor Havel chtěl v Symposionu ukázat, že může ovlivnit svůj osud. Že může udělat něco naprosto nečekaného, čímž změní svůj osud, který se zdál být zpečetěný.

Doktor Havel je přirovnáván k Don Juanovi, literárnímu typu svobodomyslného člověka, který není spoután se svým osudem. To se snaží doktor Havel také dokázat. Nebýt ničím spoután. On říká, že by chtěl dát do života jakýsi prvek náhody – vybral si odmítnout právě Alžbětu, přičemž mohl odmítnout i ošklivější dívky. Tím bojuje proti svému osudu.

Tento citát se mi doopravdy líbí (mnohem víc než samotná postava doktora Havla, který se mi znechutil v povídce Doktora Havel po 20 letech). Představuje pro mne zásah jednotlivce do dění celého světa. Do dění budoucnosti a přítomnosti. Jakoby naše životy doopravdy měly možnost něco změnit, měly vlastní smysl. To se mi líbí. Zastávám se názoru, že každý člověk není ničím spoután, jeho limity jsou až ve snech, které je možné proměnit v realitu.           

1.     Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije.

                                                                                                                           Nikdo se nebude smát

Teď jsem si uvědomil, že tento motiv může referovat k Oidipovi. Žijeme realitou, která je ale jakási iluze (Kundera použije tento motiv i v Symposionu v postavě Flajšmana). Neznáme a nemůžeme znát celou pravdu. A právě ta iluze nás zaslepuje před pravdou. Před pravdou, která jediná ovlivní dění na světě. Pravda je to jediné, co je hmotného, nevyvratitelného, konstantního.

Částečně souhlasím s tímto citátem, i když ne tak, jak byl použit v Nikdo se nebude smát. Myslím si, že nemůžeme znát celou pravdu, vždy budeme žít v jakýchsi iluzích. V NSNS mohla hlavní postava čekat, co se stane, z jeho egoistického chování. Možná právě protože je mi ta postava nesympatická, tak se mi tento citát v kontextu NSNS nelíbí. Líbí se mi v postavě Flajšmana, kde otázka je lepší žít v iluzích – být zaslepen, nebo znát celou pravdu, mne doopravdy nutila chvíli přemýšlet.

Podle mne vždy žijeme v jakési iluzi. Pravda je totiž taková, že jsme jenom buňky dané magickým způsobem dohromady, žádné abstraktní věci neexistují. Iluze dodávají našemu životu smysl. Iluze lásky, přátelství, náboženství. Proto myslím, že nejlepší je uvádět vlastní iluze do „reality, do pravdy“. Naše sny, názory, se mohou stát „realitou“ pokud je dokážeme distribuovat – např. Sokrates, Václav Havel, Galileo Galilei rozdávající své vlastní názory a iluze, jímž ovlivňují ostatní a stává se z nich pravda.

Lukas Cerny, 6. 10. 2014